Další fotky z výstavy naleznete na stránkách Městského muzea a galerie v Hranicích na Moravě.

Příběh umění je fascinující svým nekonečným hledáním, objevováním, prolínáním krásy i ošklivosti, ale především touhou po sdělnosti. Nekonečný příběh proměn, ve kterých se v každé době objevují výtvarné vlivy, které už tu někdy byly, ve zcela novém svébytném zpracování, bez jakékoliv vědomé vazby autora k jeho předchůdcům.

Ve druhé polovině 16. století Jacopa Robusti, přezdívaného Tintoretto, omrzela prostá krása tvarů a barev. Chtěl vyprávět biblické příběhy a legendy jinak než dosud. Chtěl, aby divák pocítil drama dějů a zázraků. Dosáhl toho pomocí ostrých kontrastů světla a stínu, blízkosti a vzdálenosti i nevyvážeností gest a pohybů. Obraz považoval za dokončený tehdy, když jím vyjádřil svou představu. Pečlivé a hladké dokončení ho nezajímalo. Nechal obraz tak, jak je a lidé ať se diví… Jeho dílo nebylo současníky pochopeno. Až moderní doba dokázala zhodnotit přínos „nedokončenosti“.

Ve 21. století přistupuje Roman Šafránek k tvorbě podobně. Slovo „podobně“ je zde nutno brát se zvláštním důrazem, protože se v žádném případě nejedná o vědomou nápodobu. V čem je tedy podobnost? Určitě v jednom z okruhů témat, kterými jsou lidé jejich vztahy, city, emoce a příběhy. Volba je dána autorovou potřebou zabývat se lidskou figurou a člověkem vůbec, a možná také potřebou představit „mystéria a zázraky“ pohledem umělce dnešní doby. Dalším shodným rysem je osobitá práce s barvou a formou. Barva se stává autonomní hodnotou, ze které se vyvíjí tvar a linie. Světlo je neklidné, v kompozici se prosazuje rotace, elipsa a zejména spirála. Spirálová dynamičnost protažených figur a plazmatických těl evokuje živost hmoty. Vzniká jakási novodobá figura serpentinata. Právě protáhlé postavy vyzařují zvláštní fluidum v silném kontrastu s expresivním malířským gestem, typickým pro patetiky všech dob. Tato vášnivá dynamika gest a výrazů tváří, spolu s neostrými chvějivými konturami, dávají dílu emocionalitu a naléhavost.

Ještě jeden moment je zajímavý. Přínos manýrismu, který byl dlouhý čas brán jako slohové údobí ležící mezi renesancí a barokem, byl doceněn až na počátku 20. století. Na jeho rehabilitaci se mimo jiné, podílel i český historik umění Max Dvořák, který mu přisoudil konstruktivní význam pro celý novověk. Manýrismus nebyl jen východiskem pro výtvarné umění, ale i v celospolečenském klimatu byl až zarážejícím způsobem podobný naší době. V umění se odrazil rozpad renesančního uměleckého názoru, antropocentrismu a sebejisté důvěry v poznání skutečnosti i v poznanou skutečnost. Dosavadní obraz přirozeného, harmonického, celistvého a s univerzem spojeného člověka, se proměnil v obraz člověka neklidného, dvojznačného a nejistého, pro nějž i svět je dvojznačný, tajemný a svými záhadami trýznivý. Matkou umění už není příroda, ale samotné umění, jeho vnitřní nezávislé zákonitosti, zákonitosti imaginace. Neklasičnost umožňuje subjektivní spojování protikladných hodnot, fantazii, expresi a artificiální řád výtvarného názoru, který antinaturalistickou formu považuje za pravdivý odraz lidské dějinné situace, za vyjádření zproblematizovaného vztahu člověka ke světu a otřeseným jistotám.

Tváří tvář vymývání mozků reklamními frázemi, otupělosti vůči každodenní dávce krutosti, valící se na nás z médií, i tuposti a zpochybnění kulturních a mravních hodnot tzv. „reality show“, si nelze nepřipustit afinitu k manýrismu.

Podobně autor pracuje s několika inspiračními zdroji: na jedné straně oslovuje diváka svou vitalitou, tajemností, mystikou lidové baroka a lyrikou, která je ovlivněna poetikou a smyslovostí jižní Moravy, jak dokládá výtvarný cyklus „Absolut barok“. Naproti tomu nečekaná vážnost a hloubka pohledu prolíná další část jeho díla, reagující na mezilidské vztahy a civilizační problémy, která se stává varující, často mrazivou výpovědí o světě (Humanitární pomoc, Cyklon B). Reakcí na soudobou technickou nadprodukci, jsou malby na použitých obalech od elektroniky nebo objekty vytvořené z krytů elektrického osvětlení. Své vize sice odlehčuje ironií a humorem, ale velmi zneklidňující pocit zůstává.

R. Skřebská